Závod zařazený do seriálu české Xterry se startem v Horní Plané na Šumavě je zároveň mistrovstvím Rakouska s cílem v Německé vísce Kollerschlag Až do startovního výstřelu jsme si nebyli zcela jistí startem – byly dva – první ve 12:00 pro účastníky o chlup delší tratě bez neoprenu a ve 12:15 pro všechny ostatní. Zásadní rozdíl jsme nakonec shledali – první vlna je pro rakouské účastníky rakouského mistrovství, kam nesmíme vkročit a jejich délka tratě se liší pouze třemisty metry plavání a třemi kilometry běhu.

Budu se zabývat naší tratí. Základním předpokladem je dostat závodníka z místa A do místa D. Celá trať je jedna dlouhá línie a my pouze měníme sportovní odvětví.

• místo A = start plavání v Horní Plané
• místo B = cíl plavání na protějším břehu Lipna v Bližší Lhotě a přechod na MTB
• místo C = cíl MTB v rakouské vesničceWegscheid a přechod na běh
• místo D = cíl běhu a samozřejmě celého závodu v němeké vesnici Kollerschlag

Plavání ze severního břehu Lipna na jižní břeh měří 700 metrů. Start v hojném počtu není zde problém, pláž je dost široká a nehrozí závodníkům žádná vodní bitka. Můj čas je o minutu horší než čas všech soupeřek, což shledávám jako milou informaci.

MTB z Bližší Lhoty do Wegscheidu ve vzdálenosti 40 km vede převážně po širokých cestách a silnicích poslední třídy, však čítá kolem 1500 m převýšení. Snahou nás všech je vytvořit rychlý balík a chovat se jak na silničním závodě. Mojí snahou je dojet svoji sestru, což se mi daří po prvním neskutečně dlouhým stoupání, až na horizontu. Zezadu ji na sebe křikem upozorňuju, ona se chytá a v dalším stoupání se dostáváme hlavně její silou do přední pozice, je tam strašná spousta lidí, i devčat, takže náš přehled o pozici není úplně jistý, ale podle informace o jedné minutě typuju, že čelo není v nedohlednu.

¨Na osmém kilometru začínáme klesat a musím sestru opustit. Sama se pak postupně prosejvám dopředu. Pohybujeme se po prosluněných loukách a ve 40° nám není do zpěvu. Ani se nezmůžu na dotaz o vzdálenosti do cíle. Dochází mi nápoj a posledních 10 km šetřim jeden lok, i ten se nakonec vypařil. Vedro a s ním spojená žízeň je tedy jediný problém, co mě trápí. A jediný terén, který se na trase vyskytuje, je prudké stoupání po kořenech, kde příliš nafouklé pneu nejsou zrovna výhodou.

Zde většiná z nás pochoduje, ale aspoň ve stínu. Cílem cyklistické části je tedy rakouská víska Wegschei. Do tohoto depa nám pořadatelé pravidelně rozmístili tašky s obuví na běh. Jsou všechny stejné, závodník hledá podle čísla. Až když přečtu celou pravou stranu, zjišťuju, že systém je rozdělen na sudá a lichá. Jsem lichá a proto mám stranou levou!

Běh – při strojení naslouchám rady našeho fotografa, že občerstvovací stanici při výběhu mám ignorovat, že náš otec stojí o kousek dál a podá mi lahev plnou čerstvé vody. Otec na daném místě nestojí, ani nikdo jiný s tou lahví, jen fotograf sem stihnul rychle přeběhnout, aby mi sdělil, že otec se zrovna chladí v kašně. Můj stav je samozřejmě zoufalý. Ale nohy běžej pěkně, odpočatě, pravidelně, hbitě, oči hledaj cokoliv mokrýho, byť jen kanálek podél cesty. Nic.

Na třetím kilometru žebrám od cizí ženy „wasser“ a pánovi, který běží kousek za mnou, nechávám wasser půl. Naštěstí je za dalších pár set metrů občerstvovací stanice se stolem plným studené vody, leju ji horem dolem, a to mě drží při mém tempu. Sic vede běh převážně na slunci, ale netrpim, dokonce často předbíhám, i ještě některé děvenky ze štafet a jen poslení brutální stoupání ve sluneční výhni už musim zvolnit, abych sebe neuvařila, vím, že se blíží konec a nerada bych o něj přišla.

Trať měří 7 km. Ve vesnici Kollerschlag probíhají zrovna slavnosti a zdá se mi, že všichni lidé se shromáždili v jedné ulici s nápisem Ziel a zde za jejich hlasitého křiku dobíhám se slovy z mikrofónu „erste Frau“. Rozumím a tak se strašně usmívám, mám jistotu, že vyhrávám a oni mi gratulujou. To je tak pěknej pocit!

Ještě se ani nestihnu oklepat a mám u sebe Kateřinu. Je druhá o čtyři minuty. Závod fantastickej, dlouho jsme takový nešly, možná proto jsme z něj tak vyřízený. Vyhlašování trvá celý dvě hodiny a je to hovovej ceremoniál.

Kompletní fotogalerie

 

Vždyť 1. a 6. ročník mají jednoho společného jmenovatele – tropické a suché počasí. Všechny ostatní propršely. Pravděpodobně i díky krásnému dni se za celý den postavilo na start v jednotlivých závodech přesně 122 účastníků, čímž byl jednoznačně překonán rekord z roku 2008 (98 závodníků).

Snad jen v dopoledním Dětském závodě se očekávalo více než každý rok tradičních 8 mladých sportovců. Závod pro sebe ovládl domácí Michal Švorc, mezi dívkami Anežka Lhotáková. Naopak v Plaveckém závodě, určeném pro mládež do 18 let, se oproti loňské premiéře účast zdvojnásobila, na startu stálo přesně 5 chlapců a 5 děvčat, na které čekala celá plavecká trať z Hlavního závodu (500m). Opět zvítězil Michal Švorc před Martinem Špičkou, mezi děvčaty Kája Špičková před Kačkou Buřičovou. Všechno plavci z domácího plaveckého oddílu.

Heroický výkon po celý den předváděl zejména talentovaný 14 letý Michal Švorc, který vyhrál oba výše jmenované závody a za hodinu se již potřetí postavil na start, a to rovnou do Hlavního závodu, kde se nechal ostaršit do kategorie Juniorů, kterou s přehledem vyhrál a v absolutním pořadí byl na 11. místě!

Naprosto stejně náročný program si zvolil také Onřej Petr ze Cvikova, ale již s o něco horšími výsledky (2., 4., 16.).

Hlavní závod se stal vyvrcholením celého dne. Na čele se přetahovaly 3 štafety, hned za nimi vyrovnaný souboj bratří Francků s Pavlem Jindrou a nakonec i sestrovražedný souboj Loubkovic se na trati kola zdramatizoval. Pavel Jindra nakonec vítězství obhájil, když se vzdálil svým soupeřům zejména na kole.

Bratři Franckové doběhli téměř pospolu v pořadí Venca a Michal.

V ženách z prvního místa musela na kole spravovat  defekt Ivana Loubková, přesto svůj souboj se sestrou Kateřinou nevzdala a na běh vybíhaly ještě v kontaktu. Kačka ale lepším během další drama nepřipustila a po roce si tak pořadí v rámci rodiny prohodily. Na třetím místě pak již s větší ztrátou dokončila Jana Vápeníková z Ústí nad Labem.

Ve štafetách nakonec zvítězilo českolipské trio Charouzek, Matoušek, Németh před štafetou Tuž, Schwarz, Šáfr a třetí Novota, Strož, Linhart.

Pořadatelé z varnsdorfské Akademie příslibu a TT Cyklorenovy Cvikov tak mohou být spokojeni, protože 6. ročník byl po všech stránkách úspěšný a rekordní.

Kompletní fotogalerii a výsledky najdete na webu závodu.

Hráz rybníka je nádherně zrekonstruovaná, voda čistá jak vysokohorské pleso, počasí slibuje tradiční blátěné hody. Sestry Loubkovy, tváře české ženské XTERRY, si Vás tedy dovolují pozvat na svou „domácí“ triatlonovou pohodovou akcičku do Šluknovského výběžku:

„Dopoledne si to vyzkouší děcka, před polednem zařadíme opět vložený Plavecký závod pro mládež do 18 let. Ve 13 hodin pak odpálíme dospěláky se štafetami, kterých letos bude zase asi požehnaně,“ vysvětluje mladší Kateřina, předloňská vítězka Českého poháru XTERRA. Starší Ivana, pro změnu letos úspěšnější, doplňuje: “Vloni se osvědčilo přesunuté zázemí přímo před Penzion KOLIBA na travnatou pláž, takže to zůstává stejné. Zásadní změnou bude letos trať běhu, která se oproti zvykům celá odehraje na zpevněných cestách (zejména po hrázi) a po svém navrhovateli dostává autorizované jméno “Vaskův běh”. Také “Hanyho bike” zaznamená dvě kosmetické úpravy, ale nejedná se o nic zásadního. Jen “Kachní plavčo” zůstavá stejné, tedy i s oblíbeným výběhem z vody.”

Hlavní organizátor Jan Novota ještě dodává: „Spoustu věcí jsme v loňském roce udělali jinak, většina se osvědčila. Letos jsme navíc spojili síly také s Akademií příslibu Gymnázia Varnsdorf, takže početný pořadatelský tým zastupují zejména studenti. Dále se přidá předváděčka běžecké obuvi NIKE a pak už jen tradiční ikony akce – vyvoněné sportovní ponožky na prezentaci a opozornost od firmy PowerBar, moderátor DJ Roura, gulášek od Vohnouta, kvalitní ceny a bohatá tombola, pestrá občerstvovačka se zákuskama od Dlaska, příjemná a společenská zdravotnice, a v neposlední řadě Price money a dresy vítězů od ELEVENU pro nejlepší. Jen doufám, že včas začne varnsdorfské monzunové období, protože tohle období sucha trati příliš neprospívá.”

Kromě terénního triatlonu pro širokou veřejnost je připraven dětský a plavecký závod, pokud se necítíte na celou trať, máte možnost vytvořit štafetu. Veškeré informace naleznete na stránkách www.triatlonvdf.cz.

Za pořadatelský tým TT Cyklorenova Cvikov a Akademie příslibu Gymnázia Varnsdorf se na Vás těší Jan Novota.

Nějak extra jsme se nepřipravovaly, poslední normální silniční triatlon jsme spočítaly, že byl v našem případě před devíti lety, proto ani nevíme, jak se připravit, když né ve vodě. Ale ani jsme na strat nepřišly v nějakém velkém vypětí. Zkrátka tak akorát.

V předvečer závodu nás vůbec nepotěšila zpráva o zkrácení cyklistické části na dvacet kilometrů. Při prezentaci nejen že čekáme na poslední volné místo ve stratovce, ale také se pídíme po příčině zkracování. Obeznámení tvrdí, že kvůli nerovnosti vozovky, po které se však léta jezdilo a ničemu nevadila. Pídím se tedy dá,l protože taková změna není pro naše dobro. Také mi nehraje skutečnost, že okruhy se jedou dva po deseti kilometrech, pokud by tedy byla tendence zachovat délku, mohly se jet okruhy tři… Nakonec je rébus rozluštěn a my se dozvídáme, že v předvečer závodu se některý z nocujících závodníků ozval, že nejspíš tolik neujede. To je jediné možné vysvětlení pro můj útlý mozeček a smiřuji se tedy s tímto sprintem.

Za deset dvanáct se šponujem do neoprénů a na start čekáme 46 minut! Voda není ledová, i počasí je fajn, ale pobyt v gumě už není tak pohodlný, také se ozývá hlad. Naštěstí máme zodpovědný doprovod, který nás každých pět minut krmí z pytle plného piškotek. Po slavnostním výstřelu ve 12:36 obeplujeme vyznačený trojúhelník a já nadšeně vybíhám pouhých patnáct vteřin za svoji sestrou, tak ráda ji vidím před sebou se svlékati, ten blažený pocit, že jsem se srovnala na její úroveň, to jsem nečekala! Vždycky jsem ráda vybíhala z vody, ale nikdy né tak spokojeně.

S tím samým pocitem sedám na kolo a nabuzení mi vydrželo, než sestru předjíždim. Nechám vzniknout lehký odstup a ten vydrží až do konce. Tu a tam předvádim slušnou cukatůru, většinou po obrátkách, trať je jedna dlouhá rovina a nelze pořádně šlápnout do pedálů. Dostávám se na třetí pozici a vybíhám ještě začerstva, což je taky věc neznámá.

Chystám se udělat maximum pro pozici číslo dvě a na třetím kilometru běhu se mi to daří, při ohlížení začínám dokonce rozeznávat blížící se Kateřinu, kmitám tedy naplno až do konce, taková výdrž se mi bude hodit! Dobíhám tedy na druhém místě, moje sestra na místě třetím s rozdílem čtvrt minuty a obě jsme překvapené, jak jsme si rovny. Ona má zároveň nejrychlejší běh z dvaceti devíti zúčastněných žen!

Stejný závod se chystá znovu na 13. srpen, kdy budeme ve Špindlerově mlýně na SP Xterra. Den poté proběhne ve Starých Splavech ještě 1/2 Ironman, tak uvidíme

Více fotek ze závodu si prohlédněte v naší galerii.

Počasí je výjimečně letní, my přesto nejsme smutní z vyřazeného plavání. Start v 10:45 přímo na pláži. První běh vede jako každý rok nejprve hlubokým pískem z pláže pryč, na asfaltový chodník podél hlavní silnice, za chvíli přes most na druhý břeh blízkého vltavského přítoku až k loděnici, obrátka, zpět na most a za ním po druhém břehu a další vracečka podél tramvají až na pláž. Ve stínu topolů takový vedro není, což je fajn. První „okruh“ se běží pouze jednou. Já se řítím nejrychleji, za mnou naše nová soupeřka Cibul, pak Kačenice a Dášena.

V depu trávím standardně nehoráznou dobu a vyjíždíme takřka pospolu. První čtyři kilometry až po Barandovskej most se nedá uhánět, překážkou jsou nám: místní cyklisti, matky s kočárky, důchodci se psy, inlajnisti i jen tak chodci, taky v pravidelném rozestupu betonový sloupy. Kvůli těmto neobvyklým nástrahám na trati nechceme vyvinout zbytečně moc sil, setrváme v tomto seskupení a až před vjezdem do Chuchelskýho hájku se dostávám do čela, abych si první prudký stoupání mohla zplnahrdla vychutnat.

Snažím se dál o co největší náskok, což se mi zrovna daří, ale po prvním kole po kodrcavým sjezdu se dostávám do letos již známé situace s neposedným řetězem, který spadl mezi kliku a převodník – nedělám tu samou chybu a nervu ho pokusem o šlapání, inu slezu a lámu ho ručně, lámu ho celou jednu minutu a myslim, že u toho zešílim a víc než do ozubení koukám na ten kopec, kdo ze soupeřek z něj sjede. Jsem opravdu vyřízená. Nakonec se mi povede oživit stroj a do dalšího kola se dokocne cejtim i mírně odpočatá! Navíc vědomí, že jsem si za jedno kolo udělala takový náskok mě motivuje udělat si ještě jednou minimálně takový.

Cesta zpět z lesa přes dopravní uzel opět krkolomná, slyším tu a tam cosi hlasitě utrousit zrovna mnou ohrožený druh, jen nedokážu přesně identifikovat jejich problém. Nejspíš se týká mé zběsilé jízdy, cejtim totiž blížící se titul!

A zatímco jsme rajtovali po Chuchelském háječku, přišla doba nejsilnějšího slunečního záření a každý odvážný Pražan ulehl podél pro nás značené trasy skrz písečnou pláž a při pohledu na tento revír nahých těl rychle vyrážím do druhého běhu, který se od prvního liší pouze dvojnásobným počtem kilometrů. Už na první obrátce vidím svůj dostatečný náskok a nevěřím vlastním očím, že za tím náskokem je právě moje sestra. Takovou radost mi udělala. ¨

V té chvíli si dovolím zvolnit, není totiž dnes sportu konec… Vyhrávám tedy o dvě minuty před Kateřinou, prosíme pořadatele o rychlé vyhlášení a ještě začerstva nasedáme do vozu a necháváme své končetiny unášet Ostravské extralize vstříc. O tomto výkonu netřeba se rozep isovat, pouze zmíním, že jde o oddílovou povinnost se zúčastnit pětikilometrovýho běhu na dráze. Dáváme s Kateřinou časy: 19:50 a 20:04, nakonec jsme i spokojený a příjemně unavený.

Prohlédněte si kompletní fotogalerii z Xterra Žluté lázně.

Výsledky:

1. Jan Kubíček
2. Jiří Klíma
3. Pavel Jindra
4. Leoš Roušavý
5. Jonáš Vojtěch
6. Aleš Dedek
7. Peter Bergh
8. Libor Holub
9. Zdeněk Tůma
10. David Janda

1. Ivana Loubková
2. Kateřina Loubková
3. Lenka Cibulková
4. Dagmar Svěráková
5. Růžena Kavanová

Na tento závod jsme se s Kateřinou velmi připravovaly. Dokonce jsme se vydaly na cestu o den dřív. Musím však zmínit, že při sobotním cestování jsme se zastavily na atletické dráze v Bílině a okusily běh na deset kilometrů jakožto MČR. Vykroutily jsme nehezkých čtyřicet minut a několik vteřin k tomu a mohly pokračovat Krušným horám vstříc. Ještě musím podotknout, že naše představy o výsledným čase se dost lišily od reálu, ale není všem dnům konec, jen škoda tolik vynaložené energie. Ale co – máme to při cestě.

Ještě téhož večera se přihlašujeme na neděli a dovídáme se něco o plánované poslední spadlé krůpěji před závodem – to bude kolem desáté dopolední a poté již jen oblačno až skorojasno, silnice vyschlé. I těšíme se.

Při ranním cestování z Hory svaté Kateřiny sic nic nepadá, ale sucho taky ještě není. To nevadí. Na místě jsme s pouhým hodinovým předstihem a při ukládání kol do depa dostáváme obě žlutou kartu za pozdní příchod (cca 20 minut po). Jsem z toho trochu podrážděná, nemám ráda rozkazy a zákazy. Naštěstí můžeme udělat ještě jeden přestupek a teprve potom nás vyřaděj ze hry.

První 11 kilometrový běh je v úplně jiném prostoru, než jsme zvyklí – vzhůru po silnici, po odbočce ze silnice do lesa vzhůru k Mračnému vrchu, klesání zase k silnici a ještě jednou. Běžíme s Kateřinou stále stejně – do kopce ztrácíme na Šárku sto metrů, z kopce jsme zas u ní, v depu všechny tři pohromadě, jen s rozdílem – ona je tam půl minuty a my dvě minuty, což je zajímavý, protože vrstvíme oblečení všechny stejně. Je tedy škoda takto promarněného času!

První část cyklistiky se sjíždí serpentýnami alpského typu po ještě nevyschlé silnici, takže opatrně. Stejnou trasou se jede zpět z Litvínova i nahoru a zde, po deseti km, se dostávám do vedení. Vzápětí si dělám co největší náskok, musím hlavně pamatovat na rozdávání karet, přece jen při neuzavřené dopravě a závodících v obou směrech je riziko brát soupeře ve svém směru předepsaným obloukem. Naštěstí nás tam není přehršel a tak se do nebezpečné zóny dostávám jen zřídka.

V druhé části se tedy jede již známá trasa do Českého Jiřetína a zpět a ještě jednou tam a zpět. Obrátky mají neskonalou výhodu pro sledování pozice vůči soupeřům. Sleduji svoji pozici bedlivě a i s narůstajícím náskokem získávám motivaci do poslední disciplíny, ze které mám po již několika zkušenostech právem strach… Co nás ale překvapilo – počasí. V prvním „okruhu“ jsme se dočkali nejprve silné průtrže mračen a poté krupobití. Zde shledávám tu ukrutnou chybu v depu – za tak nehoráznou dobu, kterou jsem tam strávila, jsem si nestihla vzít rukavice! Hlásím to tedy našemu doprovodu a on hledá v autě – a najde! Bílé vlněné. Nevěřili byste, jak náročné může být oblékání rukavic – podpírám si lokty hrazdou, zakousnu se a tahám. Však byla to moje záchrana.

V druhém „kole“ už jen vytrvale silně prší, kvůli zmrzlé ruce řadit nelze a dobrzdit dvoukilometrovej kopec do cíle je taky skoro nemožný. Občas jsem si musela slovně ulevit, ale z výkonu neubírám.

Druhý běh je v protějším svahu než ten první – podle starého způsobu – takže tři okruhy nejprve pod sjezdovku, potom náš známý nesympatický rovný asfalt, zpět, a cikcak sjezdovka vzhůru. První dvě rundy musím občas pěšky, soupeřku potkávám na stejným místě, mám tedy jistotu, že mi pozice zůstane. V posledním kole už opouštim „zběsilé“ tempo a díky němu si závěrečný cikcak můžu vyběhnout! Nejspíš za to může i radost z posledních metrů před cílem a jasný vítězství v čase těsně pod 4 hodiny.

Po dvacetiminutový vařící sprše a hromadě těstovin mimo jiné jako bonus získávám zájezd na triatlon kemp do Alp. Pro dva. Tak my snad letos ještě budem trénovat?!?! Pořadatelům patří dík za skvěle připravený závod, příště přijedeme zas!

Více fotek  ze závodu je v naší galerii.

Na webu závodu hledejte další informace, kompletní výsledky jsou zde a reportáž Lukáše Slatinského si můžete přečíst na www.etriatlon.cz.

Motivujícím prvkem byla pro nás kategorie rodinných týmu, resp. dvojic. Byly bychom hloupé, kdybychom se neupsaly a dobře jsme udělaly!

Závod se konal v areálu pod Břízkami pro snadnější přístup všech. Start ve dvě hodiny začínal běžeckou částí – ženy a mladíci 3 km, muži 4,5 km po měkkém sněhu, takže se krok docela smekal, ale jelikož je vzdálenost krátká, uhánělo se dost rychle,  my dvě běžíme úplně stejně, jsme s Kačkou na třetí a čtvrté pozici.

Trať kola je na tříkilometrovém okruhu – ženy a mladíci 3 a muži 4 okruhy, a ten vede 2,5 km po silnici, místy bez sněhu, půl kilometru po zasněžené louce, kde se zpočátku jet dalo, ale po jejím rozšlapání v prvním okruhu se musel celý kus běžet a vyvinout celkem slušnou intenzitu.

Ivana se při svém rozjezdu chytla rychlého cyklisty a když už měla druhou ženu na dohled, odbočuje za ním mimo trasu a propadá se až na páté místo, musí tedy znova před svoji sestru, což se jí daří až na čtvrtém kilometru. Na třetí pozici také vyjíždí do poslední disciplíny. Kateřina se kvůli svému vztahu ke kolu na sněhu dostala na pozici pátou.

Poslední a námi nejméně oblíbená disciplína jsou lyže – v Jablonci se musí závodník libovolným stylem dostat na vrchol kopce po stoupání dlouhém dva kilometry, tam obkroužit stadión – ženy a mladíci dvakrát (celkem 4 km) , muži čtyřikrát a poté svištět zpět do cíle. Ivana, hnána čtvrtou ženou, která se mezi sestry vtěsnala, si svoji pozici silou vůle udržela, ale i přesto si musela v půli kopce zastavit a rozdejchat ten ukrutnej nával intenzity u sportu, na který není zvyklá. Kateřina tento neduh vyřešila ekonomičtěji – v té samé části shodila lyže a na vrchol kopce vyběhla po svejch. Závod dojíždí na pátém místě a obě jsme získaly titul mistryní ČR rodinných týmů Jsme za něj moc rády, takový totiž ještě nemáme!