Na tento závod jsme se s Kateřinou velmi připravovaly. Dokonce jsme se vydaly na cestu o den dřív. Musím však zmínit, že při sobotním cestování jsme se zastavily na atletické dráze v Bílině a okusily běh na deset kilometrů jakožto MČR. Vykroutily jsme nehezkých čtyřicet minut a několik vteřin k tomu a mohly pokračovat Krušným horám vstříc. Ještě musím podotknout, že naše představy o výsledným čase se dost lišily od reálu, ale není všem dnům konec, jen škoda tolik vynaložené energie. Ale co – máme to při cestě.

Ještě téhož večera se přihlašujeme na neděli a dovídáme se něco o plánované poslední spadlé krůpěji před závodem – to bude kolem desáté dopolední a poté již jen oblačno až skorojasno, silnice vyschlé. I těšíme se.

Při ranním cestování z Hory svaté Kateřiny sic nic nepadá, ale sucho taky ještě není. To nevadí. Na místě jsme s pouhým hodinovým předstihem a při ukládání kol do depa dostáváme obě žlutou kartu za pozdní příchod (cca 20 minut po). Jsem z toho trochu podrážděná, nemám ráda rozkazy a zákazy. Naštěstí můžeme udělat ještě jeden přestupek a teprve potom nás vyřaděj ze hry.

První 11 kilometrový běh je v úplně jiném prostoru, než jsme zvyklí – vzhůru po silnici, po odbočce ze silnice do lesa vzhůru k Mračnému vrchu, klesání zase k silnici a ještě jednou. Běžíme s Kateřinou stále stejně – do kopce ztrácíme na Šárku sto metrů, z kopce jsme zas u ní, v depu všechny tři pohromadě, jen s rozdílem – ona je tam půl minuty a my dvě minuty, což je zajímavý, protože vrstvíme oblečení všechny stejně. Je tedy škoda takto promarněného času!

První část cyklistiky se sjíždí serpentýnami alpského typu po ještě nevyschlé silnici, takže opatrně. Stejnou trasou se jede zpět z Litvínova i nahoru a zde, po deseti km, se dostávám do vedení. Vzápětí si dělám co největší náskok, musím hlavně pamatovat na rozdávání karet, přece jen při neuzavřené dopravě a závodících v obou směrech je riziko brát soupeře ve svém směru předepsaným obloukem. Naštěstí nás tam není přehršel a tak se do nebezpečné zóny dostávám jen zřídka.

V druhé části se tedy jede již známá trasa do Českého Jiřetína a zpět a ještě jednou tam a zpět. Obrátky mají neskonalou výhodu pro sledování pozice vůči soupeřům. Sleduji svoji pozici bedlivě a i s narůstajícím náskokem získávám motivaci do poslední disciplíny, ze které mám po již několika zkušenostech právem strach… Co nás ale překvapilo – počasí. V prvním „okruhu“ jsme se dočkali nejprve silné průtrže mračen a poté krupobití. Zde shledávám tu ukrutnou chybu v depu – za tak nehoráznou dobu, kterou jsem tam strávila, jsem si nestihla vzít rukavice! Hlásím to tedy našemu doprovodu a on hledá v autě – a najde! Bílé vlněné. Nevěřili byste, jak náročné může být oblékání rukavic – podpírám si lokty hrazdou, zakousnu se a tahám. Však byla to moje záchrana.

V druhém „kole“ už jen vytrvale silně prší, kvůli zmrzlé ruce řadit nelze a dobrzdit dvoukilometrovej kopec do cíle je taky skoro nemožný. Občas jsem si musela slovně ulevit, ale z výkonu neubírám.

Druhý běh je v protějším svahu než ten první – podle starého způsobu – takže tři okruhy nejprve pod sjezdovku, potom náš známý nesympatický rovný asfalt, zpět, a cikcak sjezdovka vzhůru. První dvě rundy musím občas pěšky, soupeřku potkávám na stejným místě, mám tedy jistotu, že mi pozice zůstane. V posledním kole už opouštim „zběsilé“ tempo a díky němu si závěrečný cikcak můžu vyběhnout! Nejspíš za to může i radost z posledních metrů před cílem a jasný vítězství v čase těsně pod 4 hodiny.

Po dvacetiminutový vařící sprše a hromadě těstovin mimo jiné jako bonus získávám zájezd na triatlon kemp do Alp. Pro dva. Tak my snad letos ještě budem trénovat?!?! Pořadatelům patří dík za skvěle připravený závod, příště přijedeme zas!

Více fotek  ze závodu je v naší galerii.

Na webu závodu hledejte další informace, kompletní výsledky jsou zde a reportáž Lukáše Slatinského si můžete přečíst na www.etriatlon.cz.

Veškeré zázemí  je tedy ve sportovním areálu na vrcholu sjezdovky. Každý běh má tři okruhy – směrem dolů kolem sjezdovky po trávě, následuje dlouhá nesympatická asfaltka tam a zpět a nakonec celkem deset serpentýn po sjezdovce, tudíž stoupání není tak prudký. V 11 hodin za slunečného počasí startujeme. Běží se mi podezřele lehce, ale šetřím síly na svoji silnější disciplínu.

S minutovou ztrátou vyjíždíme já i Kačena za první. Můj rozjezd je poněkud zběsilý, sestra se nechytla, musím tedy sama. Cyklistická část má též tři okruhy, teda spíš půlkruhy – směr přehrada Fláje 14 km a zpět s malým přídavkem 16 km. K obrátkám je vždy dlouhé klesání, od obrátek logicky zas dlouhé stoupání a mezi nimi celkem příjemný vlnění. Asfalt hladký, udržovaný. Vítr nefouká, počasí ideální, i když slunce zalezlo a postupně se ochlazuje.

Janu Candrovou jsem dojela již na první obrátce s cílem co nejvíce se jí vzdálit. Po prvním okruhu mám náskok minutu, což je parádní. Jedu jak hovado, mám totiž půjčený luxusní rychlý kola, jsou to Tufa Cyclone od pana Jonáše a jedou skoro samy. K tomu jsem si pořídila hrazdu na řidítka, jen ten čepec aerodynamický mi schází.

V polovině druhého kola, při rozjezdu z obrátky u přehrady, narážim ráfkem na silnici, chvíli ho zkoumám, jasně že jsem píchla. Když mě soupeřka míjí, je zvědavá, co se mi stalo, posílám po ní vzkaz našemu fotografovi. Mezitím jsem získala ztrátu dvacet minut, moje sestra se ke mně zezadu blíží, což shledávám jako spravedlivý. I ředitele závodu, co kolem nás jezdí na motorce, obtěžuji dotazem, jestli mě disknou, když přijmu pomoc – neodpověděl mi, takže nevím a mám v hlavě zmatek, přece jen je to důležitej závod na to, abych tady předváděla turistiku. Ale předvádim. Poslední kolo podle toho vypadá a je mi těžko při pohledu na první, když se míjíme.

Sestra je kousek za mnou, když  vybíhám. Nějak to nehrotim, ale když mě předbíhá, tak povídá – čtvrtá není daleko! No a tím mě  psychicky vydeptala, dát zas ty samý tři okruhy po sjezdovce a kolem ní je pro mě nadlidskej výkon, když jde někdo pěšky, nechám se ovlivnit a jdu taky, v serpentýnách se pravidelně zastavuju, o to hůř se rozbíhám, z kopce bolest z otřesů. Říká se, že druhej běh nikdy není úplná lahoda, ale já předvádim totální katastrofu, i podle výrazu mohou diváci soudit, a tak už na mě nikdo nemluví, tvářim se totiž kysele. Do toho ta čtvrtá, kterou míjím po obrátkách stále blíž.

Do cíle jsem se nakonec doplácala na třetí pozici, a dozvídám se, že mi nic nehrozí a už mám zas dobrou náladu. Závod pořadatelé velmi kvalitně zabezpečili a prostředí areálu Klíny i okolní krajina lákají k jízdě na kole. Jenom to chce preventivní tmel v galuskách a nenechat si tak znechutit závod vlastní chybou

Fotogalerie ze závodu

Další informace:

• článek + fotky na www.triatlon.cz
• fotogalerie na bike24.cz